Bohužel nám došly sazenice banánovníků
HC Vítkovice Steel - HC Poruba 3 : 9 (2 : 3) (1 : 3) (0 : 3)
Hrál se vele-důležitý zápas. Jak pro nás, tak taky pro našeho soupeře. Souboj o třetí příčku ligové tabulky. A ze strany Poruby, poslední šance naše barvy alespoň jednou porazit v letošním ligovém ročníku, no a navíc se hrálo městské derby, což do zápasu vnáší něco více, než do běžného utkání.
Toto všechno je potřeba si uvědomit, o co vlastně kluci hráli a pod jakým tlakem.
Když píši své postřehy ze zápasů, tak si většinou beru na pomoc Technický zápis o utkání, abych v podstatě viděl jak zápas probíhal, protože kdybych ho neměl, tak jen těžko bych si mohl pamatovat vše, co se na ledě a také na střídačce během zápasu událo. Ten zápis mi vrací vzpomínky. Možná proto se vám může zdát, že někdy máme jiný pohled na věc. Vy jako platící diváci a já jako statistik na střídačce. Ale statistiky nelžou. :)
Kluci věděli, že mají hrát od začátku naplno. Mám pocit, že i tak hráli. Bohužel na plno, jako s předchozími dvěma soupeři. Na tým Poruby to bylo, ale sakra málo. Tým Poruby, to je jiný herní level. Měl jsem pocit, že máme zařazený pomalý převod ještě ze zápasu s Frýdkem-Místkem a marně hledáme „šaltr-páku“, pro zařazení vyšší rychlosti. Po ledě jsme se motali jako Maďaři v kukuřici, od ničeho k ničemu. Když jsme páku konečně nahmatali, tak jsme v 6-té minutě první třetiny prohrávali 0:3 a bylo zaděláno na „průser“. Po třetí brance v naší síti, kluci z Poruby polevili, asi se trochu uspokojili tří-gólovým vedením, a my jsme postupně přidávali na rychlosti a začali jsme být pro ně nebezpeční. V 16-té minutě se rozvlnila síťka porubské klece a my jsme snížili stav na 1:3. Dále jsme pokračovali ve své hře a Poruba marně startovala své vyhaslé motory. Odměnou nám byl gól do šatny ve 20-té minutě. Snížili jsme stav na 2:3. A zápas dostal opět novou jiskru.
Druhá třetina pokračovala tam, kde skončila první. Prostě jsme hráli na plno a nevím co bych klukům vytýkal. Snad možná to nejdůležitější. Nedokázali jsme dát branku. A snad, když jsme byli úplně v laufu, tak jsme dostali ve 31-ní minutě zcela zbytečný gól, stav se změnil na 2:4 pro Porubu. Ovšem ani tento gól nás nepoložil, jak by se dalo očekávat. Ve 33-tí minutě snižujeme stav na 3:4. Kontaktní gól nás nakopl a do žil vlil nové síly. Dle mého názoru kolem 37 minuty došlo ke zlomu v zápase. Vyprodukovali jsme neuvěřitelný tlak na porubskou branku, kluci z Poruby začali lítat po ledě jako nudle v bandasce, a my jsme nedokázali dát branku. Zvonily pouze soupeřové tyče. Bohužel nikdo nemohl vědět dopředu, že pro nás zvoní umíráčkem. Porubáci tlak ustáli a z následného proti-útoku ve 38-mé minutě nám odskočili na 3:5. Tímto gólem nám vyhasl kotel a došla pára. Zase jsme zalezli do kukuřičného pole a soupeř ve 40-té minutě trestal. Druhou třetinu jsme ukončili za stavu 3:6.
Třetí třetina ta byla jako jarní počasí. Od skvělých akcí na obou stranách, až po zákroky alá Cirkus Humberto. Tady bylo vidět, že už z výsledkem nic nenaděláme. Třetí třetina zůstala daleko za zenitem prvních dvou. Už se ani moc nestřílelo na brankáře. Poměr střel 8:6. Přesto byla produktivita střel Poruby v poslední třetině 50%. Takže konečný výsledkový účet zněl 3:9.
Sen o možnosti, dále bojovat o 3.místo se rozplynul a skončil jen v rovině, hodně teoretických, ne-li nemožných úvah.
V každém případě se mi zápas líbil, nenudil jsem se. Neměl jsem pocit z předvedené 60-ti minutové hry, že jsme někde na veřejném bruslení nebo, že vidím kolem mantinelů rákos růst a hraje se jako na rybníku. Dokonce jsme ani nebyli modro-bílými kužely. Prostě nás porazil soupeř, který chtěl vyhrát více. Tak jak vám říkal pán trenér na střídačce :“Musíte chtít víc, mnohem víc“.
Ani 4.místo nemáme stále jisté, dotahuje se na nás Rožnov, takže : „HOŠI, POJĎME DO TOHO !!!“