Kooonečněěě !!!

HC Vítkovice Steel  -   HC Oceláři Třinec       2 : 1  (0 : 0) (2 : 0) (0 : 1)

Po tomto zápase nadešel čas si zavzpomínat. Tak tedy, kdy jsme naposledy porazili Oceláře v ligových bojích? Vím to celkem přesně. Bylo to u nás v multifunkční hale, byla sobota 22.1.2011, tzn. Liga 5.třídy. Vyhráli jsme 8:6 po třetinách (1 : 3)(4 : 1)(3 : 2). V 10 minutě první třetiny jsme už prohrávali 0:3, ale po takových gólových tahanicích jsme nakonec vyhráli 8:6. Tak tehdy jsme vyhráli s Třincem naposledy. Pak už jsme tři dlouhé roky, jen prohrávali a prohrávali. V úterý 7.1.2014 jsme přerušili kontinuitu třineckých výher nad námi. Úplně se mi vkrádá do textu ten notoricky známý pokřik Roberta Záruby „Přepište dějiny“. Možná to bylo pro nás takové malinké, ale úplně malinkaté, Nagánko, Nagánečko.

V zápasech s Třincem, jsem měl vždy pocit, že utkání prohráváme vlastně už před zápasem. Už v šatně. Jakoby jsme v hlavách měli, že prostě s Třincem nemůžeme vyhrát. V některých zápasech jsme i vedli, ale nakonec jsme stejně prohráli a to nás jen dále utvrzovalo v tom, že s Třincem nejde vyhrát. Začarovaný kruh.

Zašel jsem před zápasem do šatny, abych i vám rodičům mohl přinést tu atmosféru, která v šatně před takovým zápasem panuje. V kabině byla atmosféra mimořádně klidná, ale bylo cítit nějaké napětí. Možná obavu. Klasičtí šprýmaři mlčeli. Pouze nezdolný držák zábavy a imitátor Zajda, bavil kabinu historkami ze zápasů a tréninků. Díky mu za to, protože jinak bych si připadal, jak na vítkovickém pohřbu 8. Pak vstoupil do kabiny trenér a nastalo absolutní, hrobové  ticho. Trenér rozebral naše chyby v předchozích zápasech, řekl co budeme hrát, jak si představuje rozehrávky a tak podobně. Zdůraznil, že v tomto zápase to budou mít hodně těžké hlavně obránci, tak ať jim útočníci vydatně pomáhají. Pak byla taková vsuvka ohledně dlouhých tkaniček na bruslích, co můžou ve hře způsobit. Kluci se dozvěděli, že v Ostravě stál stadión Josefa Kotase a trenér zavzpomínal na své dětství a řekl kdo nosil tenkrát dlouhé tkaničky a proč. Pak už jen řekl :“ Tak jdeme na to!“. Ticho kabiny prořízl ostrý, bojový pokřik a vydali jsme se k ledu.

Začíná první třetina. Hraje se totálně vyrovnaný hokej, který mi silně připomínal předchozí zápas s Porubou. Hrajeme na tři útoky a dvě obrané dvojice. Neprobíhá žádná velká kanonáda, opět se mi zdá ten hokej takový více dospělejší. V polovině první třetiny se dostává do problémů náš třetí útok a od trenéra dostává ultimátum, že pokud nezačnou hrát, to co po nich chce, tak budou pouze sedět na střídačce. Jeho slova asi dopadla na úrodnou půdu, protože třetí útok se zlepšoval a ve třetí třetině si dokonce vysloužil pochvalu za perfektní střídání od hlavního kouče, což je na naší lavičce věc zcela nevídaná. Oba brankáři na ledě chytali skvěle, všichni hráči hráli takticky, vůbec to nebyl hokej „Hurá za pukem“. Takže jak zahoukala 20 minuta, byl stav 0:0. Poměr střel 11:7.

Ve druhé třetině si myslím, že jsme začali být více kousavější než náš rival. Přesně v polovině zápasu, naše druhá útočná řada sehrála perfektní kombinaci v obraném pásmu soupeře. Centr nahrává na volného beka na modrou čáru, ten střílí směrem na branku. Před brankou druhý náš útočník tuto střelu tečuje a třinecký gólman nemá žádnou šanci změnu trajektorie puku zachytit. Vedeme 1:0. Stále se hraje pěkný hokej. Ve 35 minutě, opět druhý útok, zvyšuje naše skóre na 2:0. To byl gól se štěstím. Byl asi z rohu hřiště, na brankové čáře soupeře. Asi to mělo být jen nahození puku do prostoru brankoviště, nevím. V každém případě puk skončil, jak říkám zcela regulérně, v brance Třince. Posledních pět minut druhé třetiny jsme zvládli a nedali jsme soupeři šanci nějak stav zápasu korigovat. Poměr střel 16:4.

Třetí třetina začala pro nás celkem dobře, protože hned v jejím úvodu jsme hráli přesilovou hru. Trenér udělil příkazy, ať zbytečně nejančíme a zkusíme si vypracovávat, kombinační, gólové šance. Trenér to vykládal, samozřejmě hokejovou terminologií, ale to je asi takový můj laický překlad jeho vět. Celé dvě minuty, to ale vypadalo tak, že jsme se z rohu hřiště na brankové čáře soupeře, snažili dostat puk na našeho obránce. Pak by následovala střela a možná nějaká dorážka. Jelikož měl Třinec svůj obraný čtverec výborně postavený, tak se nám přihrávka na obránce nedařila a soupeř zachycené puky, jednoduše vyhazoval přes celé hřiště. Přesilovku jsme nevyužili, stav utkání byl stále 2:0. Běžela 43 minuta. Hokej se oproti druhé třetině opět vyrovnal. Třinec dělal vše možné, aby výsledek zápasu obrátil ve svůj prospěch. V 51 minutě byl Třinec opět vyloučený. Naši přesilovku jsme odehráli podobně jako tu, ze začátku třetiny. Navíc tam byl pokyn trenéra, ať zbytečně neriskujeme a pamatujeme na zadní vrátka. My jsme už gól nemuseli dát, ale hodně důležité bylo gól nedostat. V 53 minutě naše početní výhoda skončila a stav byl stále 2:0. Pak se vám možná, mohlo zdát, že dopředu už nejsme tak aktivní, a že Třinec má více ze hry. To byl ale taktický příkaz kouče. Už jsme v podstatě jen hlídali, abychom neinkasovali. Snažili jsme se dostvávat kotouč, co nejdále od naší branky. V 58 minutě jsme vytvořili přesně takovou hrubku, na jakou trenér upozorňoval před zápasem v šatně. Když apeloval na útočníky, ať obráncům pomáhají, že to budou mít opravdu v tomto zápase hodně těžké. Možná to z tribuny vypadalo, že oba beci propadli a my jsme obdrželi branku. No jenže ta zásadní chyba vznikla ve středním pásmu, kdy náš poslední útočník zcela zbytečně ztratil puk. Celá naše pětka byla v pohybu na Třineckou branku a třinečtí hráči v době naší ztráty puku byli v pohybu na naší branku. Tím pádem došlo ve středním pásmu k jasnému útočnému přečíslení Třince a jak říkal trenér (teď napíšu přesně větu bez cenzury). „Po takové hrubce v útoku, by se ten obránce pak musel posrat, aby ten průnik soupeře zachytil.“ Náš pravý bek opravdu průnik soupeře nezachytil, ten vystřelil na naší bránu. Už nevím, jestli náš gólman střelu tečoval nebo ne, ta se ovšem dostala k naší levé tyči branky a nepokrytý útočník Ocelářů, celkem v pohodě snížil na 2:1. V čase 57:53 se mi podlomily kolena. Z třinecké střídačky jsem slyšel, jak jejich trenér vykřikuje, že je nutné dostat puk do našeho pásma, aby mohl odvolat brankáře. Náš trenér samozřejmě udělil takové pokyny, aby v našem pásmu puk nezůstal. Hodilo se buly a dostali jsme se na třineckou polovinu hřiště, celkem podstatně jsme odkrojili ze zbývajících sekund zápasu. Zhruba v poslední minutě, se soupeř dostal k nám do pásma a začala třinecká power-play. Bránili jsme dobře a dokonce, tak 20 sekund před koncem utkání, náš bek vyváží puk z našeho obraného pásma. Tady si myslím, že udělal chybu jak náš bek, tak rozhodčí. Obránce se pokusil vystřelit na prázdnou branku, ještě před středovou čárou, jelikož puk branku minul, tak to bylo jasné zakázané uvolnění. Pokud tedy puk neprojel kouskem brankoviště. Rozhodčí asi viděl, že puk brankovištěm projel, takže nepískal. Třinec zakládal nový útok, ale do konce „mače“ zbývalo asi 7 sekund. To už nestačilo ani na přejezd hřiště a případnou střelu. Siréna oznamuje, že 60 minut hry skončilo a my jsme tím pádem vyhráli, těsně 2:1. Poměr střel 13:8.

Chlapi skvělé, klobouk dolů !!!

Po zápase jsem se bavil s realizačním týmem Třince a ti tvrdili, že tento zápas jednoznačně rozhodli naši beci, kteří hráli lépe než ti jejich. Nevím, děkuji všem našim hráčům za skvělý předvedený výkon, ale našim čtyřem zadákům tentokrát děkuji, o trošičku, malinko více.