Největší devízou mladšího dorostu byla jeho týmovost, tvrdí Pavel Trnka

Kdo si nepřečetl rozhovor s trenérem Pavlem Trnkou o proběhlé sezoně mladšího dorostu na na našich oficiálních stránkách, tak tady má možnost to napravit.

Třetí kompletní sezonu u kormidla mladšího dorostu Vítkovic má za sebou trenér Pavel Trnka. Zažil možná nejtěžší ročník, když se po jeho boku vystřídali dva kolegové a nakonec soutěž dotrénoval sám. Jenže také zažil jednu z nejlepších sezon, když s týmem došel až do semifinále extraligy a jen krůček dělil tým od postupu do finálového turnaje.

V letošní sezoně došel mladší dorost do semifinále extraligy, kde až v rozhodujícím třetím utkání padl. Je pro vás tato meta úspěchem?

Samozřejmě člověk má vždy ty nejvyšší ambice a cíle, já to tak mám, i hráči to tak mají. Ale když to vezmu od základní části až po play off, tak já osobně musím říct: Klobouk dolů před klukama, jak to zvládli, jak to odehráli. Celou sezonu jsme se snažili apelovat na to, ať hrajeme jako tým, ať jsme parta. Celou dobu jsem se jim snažil vštěpovat do hlavy, že jsme jedna velká rodina. To si myslím, že se povedlo a ti kluci v play off odvedli maximální výkon, častokrát až za hranou vlastních možností. Byli jsme v podstatě celou sezonu týmem, který všichni podceňují, a nikdo s ním nepočítá a my přitom prošli těžkým prvním kolem na úkor Olomouce. Zápasy téhle série byly vždy o jednom gólu. Se Zlínem jsme do série šli taky jako outsideři, zatímco soupeř byl velice favorizovaný a vše končilo až v rozhodujícím třetím zápase. Ten jsme bohužel neuhráli, ale také to bylo hodně vyrovnané, také vše o jednom gólu. Já už to řekl klukům v kabině po tom posledním zápase, moc před nimi smekám, přede všemi, protože po celou sezonu makali, bojovali, i ti, kteří nedostávali tolik prostoru. Všichni pracovali pro tým, všichni týmem žili a všichni věřili, že to zvládneme.


Jak probíhaly jednotlivé série play off? Vy jste už nakousl, že jste byli vnímáni jako outsideři... 

S Olomoucí jsme měli v posledních třech letech negativní bilanci. Věděli jsme, že pro nás je to velice těžký soupeř. Já myslím, že v náš prospěch ale rozhodla bojovnost, podpořená výborným výkonem gólmana, ale v prvé řadě bych chtěl vyzdvihnout hlavně tu týmovost. Tým může být složený jakkoli, ale v konečném výsledku je nejdůležitější udělat z těch jednotlivých hráčů tým – rodinu. To se povedlo a to podle mě rozhodlo. Doma jsme vyhráli o jeden gól, to ta bojovnost a týmovost byla znát, viděli jsme, že to jde. To vše jsme si přenesli do odvety v Olomouci, také jsme vyhráli o jeden gól, pár vteřin před koncem. Bylo znát, že ti kluci strašně moc chtěli. Přece jen dorostenecká extraliga prošla změnou a pro ty kluky to bylo vlastně vůbec první play off. Byli neskutečně namotivovaní a když to řeknu blbě, byli úplně zblblí tím, že to play off je něco velkého – což je. To se pak v konečné fázi ukázalo. Mám radost, že i ti lidé, kteří se byli na zápasy podívat pak po zápasech, mluvili v prvé řadě o tom, že bylo znát, že za tím jdeme jako jeden tým, každý do jednoho. A já to budu pořád dokola opakovat – klobouk dolů před klukama, jak to zvládli, jak tím po celou dobu žili.


Poté jste vyzvali Zlín...

Ano, a i v tomhle kole jsme byli velice blízko postupu, chybělo maličko. Zlín to absolutně nečekal, možná s námi ani nepočítal, protože v základní části byly vzájemné zápasy celkem jednoznačné v jejich prospěch. Ale najednou i oni koukali, jak naši hráči drželi pospolu, jak bojovali. Znovu musím upozornit, že i v této sérii, i když jsme ji nakonec v tom rozhodujícím zápase prohráli, to bylo pokaždé vlastně o jednom gólu a že naší největší devízou bylo to, že jsme si za tím šli jako tým, nehráli jsme to na jedince, ale všichni dohromady a všichni to tak i v kabině vnímali.


Ačkoli sezona pro vás byla přece jen úspěšná, byla také dost náročná, možná hlavně pro vás osobně. Vždyť jste ji začal po boku Romana Ryšánka, ten ale pak odešel k juniorce. Vy jste mužstvo převzal jako hlavní trenér, doplnil vás Roman Šimíček, jenže i ten za čas odešel a vy jste tým vedl v závěru sám. Jak moc těžké to bylo?

Lehké to nebylo, Roman Ryšánek odešel k juniorce, k nám přišel Roman Šimíček, který skončil u áčka. Spolupracovali jsme nějaký čas, ale pak i Roman odešel, když přijal nabídku Košic. Sezonu jsem dodělával sám. Já bych neřekl, že to bylo těžké, ale měl jsem strach, aby to nemělo nějaký negativní vliv na kluky v týmu. Přece jen změny trenérů nejsou nic příjemného, někteří hráči můžou mít zažité něco, co s příchodem nebo změnou trenéra může znamenat velkou změnu i pro ně a může jim to ublížit. Z tohohle pohledu to bylo těžší pro ně. Já se to ale snažil vyvážit tím, že jsme o tom hodně mluvili, komunikovali, prostě dělali vše pro to, aby ti kluci sami pochopili, proč to tak je, že to není jejich chyba nebo jejich vina. A pořád jsme kladli důraz na to, že jsme jedna rodina, a ať už do týmu přijde nový hráč, nebo nový trenér, pořád jsme ta jedna parta a musíme držet spolu. Ten základní princip byl pořád stejný – jedna rodina, náš tým, jedna duše – jedno tělo. Těžší to možná mohlo být, ale poprali jsme se s tím dobře.


Čili nyní s odstupem času nemyslíte, že by změny zanechaly na hráčích nějaké výraznější či negativní změny?

Nemyslím si. Ta kategorie je specifická. I já, když chci přinést něco nového nebo něco změnit, tak si v prvé řadě musím uvědomit a mít pořád na paměti, že tihle hráči jsou v podstatě pořád ještě děti, nebo jsou na hranici dětství. A podle toho je potřeba s nimi pracovat. Já jsem se v konečné fázi snažil čas od času přivést někoho nového jen pro to, abychom to ozvláštnili. Děti jsou hravé, nudný stereotyp je to nejhorší, co můžou zažít, takže jsme se snažili to ozvláštnit, brát to zábavnou formou. Já myslím, že i ty změny se daly podchytit a vzít tak, jako speciální motivace navíc, o to jsme se snažili. A možná i právě tyhle změny přispěly k té týmovosti a bojovnosti, která nás nakonec dostala tak daleko.


Kladete velký důraz na to, aby hráči brali hokej i jako zábavu?

Ano, v prvé řadě. Hokej je o práci, ale i o zábavě. Já se jim to snažím vštěpovat pořád, neustále klukům opakuju, ať si to hlavně užijou. Je to sport, je to hokej. Stresů budou mít v dospělosti a v budoucím životě dost a dost.


Mládežnické kategorie samozřejmě nejsou v prvé řadě jen o výsledcích, ale především o výchově nových hráčů. Jak byste zhodnotil kvality vašeho týmu této sezony, máte v něm nějaké velké talenty, které by za pár let mohly být oporami českého hokeje?

Jasně, že bychom o tom mohli mluvit, vyzdvihovat a jmenovat nějaké hráče, ale to bych si protiřečil. Celou dobu tady hovoříme o tom, že základem našich výkonů je týmovost a ta jedna rodina. Takže ať někdo hraje víc, nebo míň, ať je někdo na ledě na přesilovky a na oslabení, je to jedno, je to tým. Na tom jsme to stavěli, takže když budu někoho vyzdvihovat jednotlivě, tak to všechno popřu. Takže to dělat nebudu.


Nebuďte tedy konkrétní, zkuste to shrnout jen obecně. Můžete říct, že v týmu máte hráče, kteří, pokud budou tvrdě pracovat, by to mohli v hokeji dotáhnout daleko?

Zase, možná to vyzní špatně, možná mě někdo špatně pochopí, ale já myslím, že všichni do jednoho. Každý má nějaké přednosti, nějaké dovednosti, na kterých, když bude pracovat, může je dovést k dokonalosti a pak být jakémukoli týmu hodně prospěšný. Já znovu opakuju, že nejtěžší je vytvořit ten tým. Ne vždy je jednoduché, a to nejen v hokeji, ale v každém kolektivním sportu a i vlastně pracovním kolektivu, aby si všichni sedli, aby si všichni rozuměli a aby všichni dokázali svou prací posunovat společně ten kolektiv někam dál. Takže na to my se zaměřujeme a já myslím, že naši to pochopili. Čili teď už je to na nich, aby se posouvali v tom hokeji dále, hrají kolektivní sport, tak tohle pochopení je velké plus. Je pozitivní, že i přes svůj věk tohle zvládli, takže budoucnost mají otevřenou všichni.